O třech mušketírech trochu jinak

První z mušketýrů – SÁRA.

Narodila se 1. března 2005, před pár dny sfukovala na svém dortu tři svíčky. Hned po narození nám ukázala, že s životem se bude prát ze všech svých sil. Vlastně – mně samotné to ukázala už před narozením..

Během těhotenství jsem zabsolvovala dvakrát amniocentézu. Už tenkrát, během amniocentézy, jsem na obrazovce sonografu viděla, jak se její maličké ručičky snaží odtlačit tu divnou ostrou věc, která se snažila narušit její teritorium. Nevěřila jsem vlastním očím. Už tenkrát bojovala a bránila si své území.

Myslím, že od té chvíle jsem věděla, že ji budu milovat celým svým srdcem. Samotný porod byl další zkouškou pro mého maličkého mušketýra. Pozdní gestóza, HELLP syndrom, akutní císařský řez. Hypotrofická, nezralá – ale bojovná. Z porodnice jsme odcházeli s dvouapůlkilovým batůžkem, který nechtěl pochopit, že ve všech moudrých knihách se píše, že novorozenci prospí většinu dne, přibližně 16-20hodin.

Pochopila to po svém. A nám tedy nezbylo nic jiného než vzít jako fakt, že Sára prostě musí oněch 16 – 20 hodin denně bdít, aby vše viděla a nic nezmeškala. V listopadu 2006 jsem se přestěhovali do zahraničí. Sáře bylo 20 měsíců. Svým způsobem jsem ji vytrhli z prostředí, kde měla své kamarády a kamarádky, spoluplavce a spoluplavkyně.… I s tím se poprala.

Když měla Sára 25 měsíců, narodila se Emka. Byla jsem připravená na všechno. Na to, že bude Sára žárlit. Na to, že se možná znovu vrátíme k plínkám. Na to, že si bude vynucovat pozornost. Nebyla jsem připravená na jednu jedinou věc. Na to, že Sára bude svou malou sestřičku od prvního okamžiku neskutečně milovat, na to, že ji bude neustále chránit a nedá na ni dopustit. Znovu jsem si uvědomila, jak úžasného malého človíčka v ní máme.

V září 2007 nastoupila Sára do školky. Měla přesně dva a půl roku. Zadaptovala se za měsíc. Pouhý měsíc stačil k tomu, aby do školky začala chodit ráda, s úsměvem na rtech. Obdivuji ji. Jsem na ni pyšná. Nové prostředí, nové tváře, ale hlavně – úplně nový jazyk. Během měsíce se ten malý človíček zadaptoval natolik, že jí nijak nevadilo, že všichni okolo ní mluví jinak než ona. A tehdy jsem si znovu uvědomila, jak úžasný poklad v ní máme.

Druhý mušketýr, vlastně ještě mušketýrek – EMA.

Narodila se 19.dubna 2007, plánovaným císařským řezem. Porod byl bezproblémový v porovnání s porodem Sáry. Bezprostřední poporodní období bylo trochu bolestivé, přeci jen první císařský řez způsobil, že se vytvořily srůsty, které bylo potřeba při druhém císařském řezu rozrušit. Ale skutečnost, že přišla do naší rodiny další malá princeznička, potlačila do pozadí všechny bolesti.

Emce bude zanedlouho rok. Od narození je to malá pohodářka, smíšek. I díky ní jsem lépe zvládla fakt, že jsem si domů kromě malé princezny „odnesla“ i popáleniny na obou nohách. Pouhý převoz z operačního sálu na oddělení stačil k tomu, abych měla na obou stehnech popáleniny 2.-3.stupně. Kvůli obyčejnému termoforu a „ochotě“ někoho z personálu zahřát mě. Podařilo se, zahřála jsem se natolik, že mi na stehnech zřejmě natrvalo zůstanou ošklivé jizvy.

Šestinedělí jsem strávila běháním po chirurgii – převazy, výškraby, čištění zahnisaných ran, antibiotika…. Žádný čas na poporodní depresi. Ráno vychystat obě princezny, letět do nemocnice na převaz, počkat, až bude mít doktorka na chirurgii zrovna volno a domů. Další den nanovo… Celé šestinedělí. Ale to je vlastně trochu jiný příběh.

Emka nám hned po narození předvedla, co to znamená radovat se z maličkostí, usmívat se na všechny okolo širokým, upřímným, bezzubým úsměvem. Ta dětská bezbrannost, nevinnost, krása člověku až vhání slzy do očí. Děti se opravdu podobají andělům. Emčin nádherný úsměv se do dnešního dne nezměnil. Pořád je tak upřímný, nakažlivý, rozdíl je jen v tom, že už není bezzubý. Z Emky je malá všetečka. Zvědavá jak malá opička (v tom jsou se Sárou navlas stejné). Zkoumá hlínu v květináčích, vytahuje kastroly a hrnce z kuchňské linky, strká hlavu do pračky – zřejmě ve snaze přijít celé té věci na kloub. Vytahuje věci ze šuplíků a strašně se diví, když si do suplíku přivře prst. Miluje kably a elektrické zástrčky.

Člověk si někdy přeje mít oči i vzadu. Krmení v židličce se stalo napínavou bojovou hrou „kdo s koho“. Emka zkouší v židličce vstávat, dokáže využít zlomku vteřiny a stojí na nohou. Trochu s ní musím bojovat, ale stačí jeden jediný pohled na její rozesmátou, upatlanou tvář a člověk se musí pousmát. Její smích je nakažlivý a člověka hřeje u srdce.